Přehled palestinského roku - Genocida, odpor a nezodpovězené otázky

27. 12. 2024

Příběh izraelské války proti Gaze lze vystihnout příběhem izraelské války proti Bejt Lahíji, malému palestinskému městu v severní části pásma.

Když Izrael zahájil své pozemní operace v Gaze, byla Bejt Lahíja již z velké části zničena v důsledku mnohadenního neúnavného izraelského bombardování, při němž zahynuly tisíce lidí.

Přesto pohraniční město v Gaze kladlo odpor, což vedlo k hermetickému izraelskému obléhání, které nebylo nikdy zrušeno, připomíná Ramzy Baroud.

Blisty share

Bejt Lahíja je z velké části izolované město, vzdálené jen kousek od plotu oddělujícího obleženou Gazu od Izraele. Je obklopeno převážně zemědělskými oblastmi, které téměř znemožňují jeho obranu.

Přesto rok trvající krutá izraelská válka a genocida v Gaze boje v této oblasti neukončila. Naopak: rok 2024 skončil tam, kde začal, tedy intenzivními boji na všech frontách v Gaze, přičemž Bejt Lahíja, město, které bylo údajně „dobyto“ dříve, stále vede boje.

Bejt Lahíja je mikrokosmem neúspěšné izraelské války v Pásmu Gazy, která nikam nevedla, přestože dochází k masivnímu ničení, opakovaným etnickým čistkám obyvatelstva, hladomoru a genocidě. Každý den strašlivé izraelské války proti Palestincům slouží jako připomínka toho, že vojenská řešení neexistují a že palestinskou vůli nelze zlomit bez ohledu na cenu a oběti.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu však o tom není přesvědčen. Do nového roku vstoupil s dalšími sliby „totálního vítězství“ a ukončil jej jako zločinec hledaný Mezinárodním trestním soudem (ICC).

Vydání zatykače na izraelského vůdce bylo opakováním podobného stanoviska, které Mezinárodní soudní dvůr (MTS) zaujal na začátku roku 2024.

Postoj MTS však nebyl zdaleka tak silný, jak mnozí doufali. Nejvyšší světový soud 26. ledna nařídil Izraeli „přijmout opatření k zabránění aktům genocidy“, ale nenařídil Izraeli zastavit válku.

Izraelské válečné cíle zůstávají nejasné, ačkoli izraelští politici poskytují vodítka, o co ve válce v Gaze vlastně jde. V lednu loňského roku se několik izraelských ministrů, včetně dvanácti ministrů z Netanjahuovy strany Likud, zúčastnilo konference vyzývající k etnickým čistkám Palestinců. „Bez osad není bezpečnost,“ prohlásil extremistický izraelský ministr financí Becalel Smotrič.

Aby se tak stalo, muselo být zlomeno a poraženo samotné palestinské obyvatelstvo, nikoliv pouze ti, kteří bojují na místě. Tak vznikly „moučné masakry “, nová izraelská válečná taktika, která se soustředila na zabíjení co největšího počtu Palestinců při čekání na těch několik málo nákladních aut s pomocí, kterým bylo dovoleno dostat se na sever Gazy.

Dne 29. února bylo při čekání ve frontě na pomoc zabito více než 100 Gazanů. Byli koseni izraelskými vojáky, když se zoufale snažili vztáhnout ruku na bochník chleba, sunar nebo láhev vody. Tato scéna se na severu opakovala znovu a znovu, ale docházelo k ní i v jiných částech pásma Gazy, a to po celý rok.

Cílem bylo vyhladovět Palestince na severu, aby byli nuceni utéct do jiných částí pásma. Hladomor se aktualizoval již v lednu a mnoho z těch, kteří se pokusili utéct na jih, bylo stejně zabito.

Od prvních dnů války Izrael chápal, že chce-li Palestince etnicky vyčistit, musí se zaměřit na všechny aspekty života v Pásmu. To zahrnuje nemocnice, pekárny, trhy, elektrické sítě, vodárny a podobně.

V březnu Izrael opět zaútočil na zdravotnický komplex Al-Šifa ve městě Gaza, a to s větší zuřivostí než dříve. Když se konečně stáhl, zanechal po sobě masové hroby se stovkami těl, převážně zdravotníků, žen a dětí. Několik pacientů dokonce popravil.

Kromě několika znepokojivých prohlášení západních představitelů se pro ukončení genocidy udělalo jen málo. Teprve když Izrael zabil sedm mezinárodních humanitárních pracovníků charitativní organizace World Central Kitchen, následoval celosvětový protest, který vedl k první a jediné izraelské omluvě za celou válku.

V zoufalé snaze odvrátit pozornost od svého neúspěchu v Gaze, ale i v Libanonu, a v touze prezentovat izraelské veřejnosti jakékoliv vítězství, začala izraelská armáda stupňovat válku i mimo Gazu. To zahrnovalo úder na íránské velvyslanectví v Sýrii 1. dubna. Navzdory opakovaným pokusům, k nimž patřil i atentát na šéfa politického byra Hamásu Ismaíla Haníju 31. července v Íránu, k totální regionální válce zatím nedošlo.

Docházelo k další eskalaci, tentokrát nikoli ze strany Netanjahua, ale milionů lidí po celém světě, kteří požadovali ukončení izraelské války. Ústředním bodem protestů byla studentská hnutí, která se rozšířila na amerických kampusech a nakonec po celém světě. Největší americké akademické instituce se však místo toho, aby umožnily rozkvět svobody projevu, uchýlily k policejnímu násilí.

Spojené státy mezitím nadále blokovaly mezinárodní úsilí zaměřené na vypracování rezoluce o příměří v Radě bezpečnosti OSN. Nakonec 31. května přednesl americký prezident Joe Biden projev, v němž zveřejnil „izraelský návrh“ na ukončení války. Po určitém zpoždění Hamás návrh přijal, ale Izrael jej odmítl. Netanjahu označil Bidenův projev za „nesprávný“ a „neúplný“. Bílý dům kupodivu - ovšem nepřekvapivě - obvinil z neúspěšné iniciativy Palestince.

Některé evropské země ztratily důvěru v americké vedení a začaly měnit své zahraničně-politické doktríny týkající se Palestiny. 28. května uznaly Stát Palestina Irsko, Norsko a Španělsko. Tato rozhodnutí byla do značné míry symbolická, avšak naznačovala, že jednota Západu kolem Izraele slábne.

Izrael zůstal neochvějný a navzdory mezinárodním varováním 7. května vtrhl do Rafáhu na jihu Gazy a převzal kontrolu nad Filadelfským koridorem - nárazníkovou zónou mezi Gazou a egyptskou hranicí, která se táhne v délce 14 kilometrů.

Netanjahuova vláda trvala na tom, že zajatce může osvobodit pouze v bojích. Tato strategie však měla jen velmi malý úspěch. Dne 8. června se Izraeli s logistickou podporou USA a dalších západních zemí podařilo zachránit čtyři zajatce držené v uprchlickém táboře Nusajrát v centrální části Gazy. Izrael přitom zabil nejméně 276 Palestinců a dalších 800 zranil.

V srpnu došlo k dalšímu srdcervoucímu masakru, tentokrát ve škole Al-Tabaeen ve městě Gaza, kde bylo jediným izraelským úderem zavražděno 93 lidí, většinou žen a dětí. Podle Vysokého komisaře OSN pro lidská práva byly hlavními oběťmi izraelské genocidy ženy a děti, které do 8. listopadu tvořily 70 procent všech obětí.

Dřívější zpráva lékařského časopisu Lancet uvedla, že kdyby válka skončila v červenci, bylo by zabito „186 000 nebo dokonce více“ Palestinců. Válka však pokračovala. Zdá se, že míra vraždění v Gaze si zachovává stejný poměr zabíjení, a to navzdory významným regionálním událostem včetně íránsko-izraelských úderů a velké izraelské pozemní operace v Libanonu.

V říjnu se Izrael vrátil k politice zaměřené na údery proti nemocnicím nebo jejich obléhání, zabíjení lékařů a dalšího zdravotnického personálu a útokům na humanitární pracovníky a pracovníky civilní obrany. Přesto Izrael nedosáhl žádného ze svých strategických cílů války. Ani zabití vůdce Hamásu Sinvára v bitvě 16. října nijak nezměnilo průběh války.

Frustrace Izraele v průběhu roku skokově rostla. Jeho zoufalá snaha ovládnout globální narativ o genocidě v Gaze do značné míry selhala. Dne 19. července a po vyslechnutí svědectví více než 50 zemí vydal Mezinárodní soudní dvůr přelomové rozhodnutí, že „pokračující přítomnost Izraele na okupovaném palestinském území je nezákonná“.

Toto rozhodnutí, které vyjadřovalo mezinárodní shodu v této věci, bylo 17. září stvrzeno v rezoluci Valného shromáždění OSN „požadující ukončení izraelské okupace Palestiny během následujících dvanácti měsíců“.

To vše fakticky znamenalo, že pokus Izraele o normalizaci okupace Palestiny a jeho snaha o nezákonnou anexi Západního břehu Jordánu byla mezinárodním společenstvím považována za neplatnou. Izrael však zdvojnásobil svoji zuřivost a vrhl se na Palestince na Západním břehu Jordánu, kteří také zažívali jeden z nejhorších izraelských pogromů za mnoho let.

Aby toho nebylo málo, Smotrič 11. listopadu vyzval k úplné anexi Západního břehu Jordánu. Tato výzva zazněla krátce po zvolení Donalda Trumpa příštím americkým prezidentem, což byla událost, která zpočátku vzbuzovala u izraelských představitelů optimismus, ale později obavy, že Trump nakonec nemusí plnit roli spasitele Izraele.

Dne 21. listopadu vydal Mezinárodní trestní soud historické rozhodnutí o zatčení Netanjahua a jeho ministra obrany Joava Gallanta. Toto rozhodnutí představovalo určitou, byť slabou naději, že svět je konečně připraven pohnat Izrael k odpovědnosti za jeho četné zločiny.

Rok 2025 by skutečně mohl představovat zlomový okamžik v palestinských dějinách. To se ale teprve uvidí.

https://blisty.cz/art/123103-prehled-palestinskeho-roku-genocida-odpor-a-nezodpovezene-otazky.html#utm_content=sitenews&utm_term=blisty.cz&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

Celý text v angličtině ZDE